Galerie osobností národopisu...
Antonín Václavík (12. 7. 1891 - 4. 12. 1959) se narodil v Pozlovicích u Luhačovic v zemědělské rodině, jako nejmladší ze sedmi dětí. Jedinému z nich rodina po mnoha odkladech umožnila studium. Po maturitě na Uherskobrodském reálném gymnáziu v roce 1912 absolvoval A. Václavík jednoroční abiturientský kurz na obchodní akademii v Praze. Dlouhodobější studium mu nebylo v této době umožněno jak ze zdravotních, tak i z rodinných důvodů. Přijal proto úřednické zaměstnání v sázavských sklárnách Kavalier. V roce 1916 byl vojenskou správou poslán na léčení do Luhačovic. Díky návratu do rodné obce mohl pokračovat v dříve započatých sběrech a výzkumech lidové kultury na Luhačovicku. K celoživotnímu zájmu o lidovou kulturu jej přivedl o pět let starší bratr František Václavík. V červenci roku 1918 byly jejich sbírky z Pozlovic, Luhačovic a okolních obcí vystaveny v nově otevřeném muzeu.
O měsíc později vznikla také Muzejní společnost v Luhačovicích.
V období první světové války se Antonín Václavík v Luhačovicích sblížil s lázeňským lékařem Pavolem Blahem, který mu po vzniku Československa nabídl práci na záchraně a oživení lidové tvorby na Slovensku. Na Slovensku působil A. Václavík v letech 1919 až 1939. V prvních letech se mu mimo jiné podařilo sesbírat a zpracovat materiál k vydání své první, vysoce ceněné monografie Podunajská dědina v Československu, složit doplňovací maturitu, vystudovat zeměpis, etnografii, etnologii a dějiny umění na bratislavské univerzitě a získat doktorát z filozofie. Současně přitom pracoval na třídění národopisné sbírky Pražského hradu, zřizování národopisných oddělení a instalaci sbírek muzeí v Rimavské Sobotě, v Piešťanech, ve Skalici, v Turčanském Sv. Martině a v Bratislavě, ale také v Uherském Brodě. Především působivá expozice nového muzea v Martině zaujala jak vědeckým přínosem, tak nadčasovým vizuálním ztvárněním, a byla vysoce hodnocena veřejností i odborníky.
Na valné hromadě luhačovické muzejní společnosti 13. března 1922 vyslovil A. Václavík poprvé záměr sestavit monografii regionu a naznačil pracovní úkoly, které je potřeba pro tento účel vykonat. Muzejní společnost oslovila Josefa Černíka, aby zapsal na Zálesí mizející lidové písně a vyzvala k dokumentační práci několik významných výtvarníků. Od roku 1927 kulminovaly přípravné práce na regionální monografii a shánění prostředků na její vydání. Společnost získala dlouholetý úvěr u České grafické Unie, která zajistila veškeré předtiskové i tiskařské práce na knize. Dále na tisk publikace přispěla Akciová společnost lázní Luhačovic a ministerstvo obchodu.
Vydání národopisné monografie Luhačovské Zálesí v roce 1930 bylo vyvrcholením činnosti Muzejní společnosti v Luhačovicích. A. Václavík jím završil dvacetiletý výzkum svého rodného kraje. Rozsáhlá publikace, doplněná bohatou obrazovou přílohou se stala významným průkopnickým příspěvkem evropskému národopisnému bádání. Celkem 672 stran textu je členěno do čtrnácti kapitol, na jejichž zpracování se kromě Antonína Václavíka podíleli Josef Černík, profesoři Masarykovy univerzity Bohumil Kužma a František Ninger, Ladislav Hosák, J. L. Červinka, Josef Mrkos, učitelé a aktivní členové muzejní společnosti Josef Krystýnek a Jan Zatloukal. Texty doplňuje 800 ilustrací, z toho je 419 reprodukcí v obrazové příloze. Po výtvarné stránce publikaci doplnili malíři zvučných jmen jako Joža Úprka, František Hlavica, Bohuslav Jaroněk, František Pečinka, František Ondrůšek, Ferdiš Duša, Stanislav Lolek, Marie Vořechová-Vejvodová, František Faulhamr, Žofie Šánová a Viktorin Šulc. Dosud nedoceněný význam má kolekce dokumentárních fotografií architektury luhačovického Zálesí, které A. Václavík pořídil převážně v průběhu dvacátých let 20. století na svých výzkumných a sběrných cestách ve spolupráci s luhačovickými fotografy.
Roku 1933 se A.Václavík stal docentem národopisu na Brněnské univerzitě. Zprvu do Brna dojížděl z Bratislavy, kde se svojí rodinou žil, než se v roce 1939 natrvalo přestěhoval na Moravu. Během válečných let, kdy byly vysoké školy uzavřeny, působil jako odborný pracovník ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Kromě zdejší sbírky třídil a uspořádával také muzejní sbírky ve Vizovicích, Holešově, Rožnově a v dalších muzeích na Slovácku a Valašsku. Reinstaloval i expozici Muzea luhačovického Zálesí. Nová expozice ve vilce Lipová byla otevřena 18. července 1943. Stejně jako u všech dalších národopisných expozic, koncipovaných Václavíkem, se zde projevilo jeho moderní pojetí prezentace sbírek, propojující vědecký přístup s výtvarnou působivostí.
Po skončení druhé světové války byl Antonín Václavík jmenován řádným profesorem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a ředitelem semináře pro etnografii a etnologii. Za svého vysokoškolského působení vytvořil funkční koncepci národopisného studia a vychoval řadu významných poválečných etnografů.
Průběžně se věnoval publikační činnosti. K nejdůležitějším textům se řadí příspěvky s tematikou tradiční lidové výtvarné kultury a lidových obyčejů, zabývající se například problematikou malovaných ohnišť, výzdobou mandlovacích pístů a pastýřských holí, genezí obřadních plachet. V roce 1956 vyšla reprezentativní publikace Volkskunst und Gewebe. Poslední práce "Výroční obyčeje a lidové umění" byla vydána až po autorově smrti. A. Václavík soustředil většinu pracovního úsilí v posledních letech svého života, aby prostřednictvím této publikace předal svůj vědecký odkaz československému národopisu. Původně zamýšlený název práce stejně jako celá koncepce díla však byly redakčními zásahy nevhodně změněny bez svolení autora.
Antonín Václavík zemřel náhle 4. prosince 1959. Budoucím generacím po sobě zanechal rozsáhlé a hodnotné dílo, množství podnětů a inspirací.
Pro časopis Folklorního sdružení "Folklor" napsala paní dr. Blanka Petráková

DALŠÍ INFORMACE: http://www.fos.cz